Raid Galicia- promočené jarní Španělsko

Španělsko na jaře, ideální destinace pro závody a pěkné opálení jako bonus, takový byl alespoň můj plán. Po několika neplánovaných změnách v týmu jsme ve složení Honza Obuškevič, Tomáš Petereček, Dan Šilar a já (Tereza Rudolfová) odletěli do slavného poutního města Santiago de Compostela a odtamtud ještě kousek autem do As Pontes na závod světového poháru v Adventure race. Jen jsme dorazili, začal kolotoč příprav a než jsem se nadála, byl den startu.

 

Od rána mě svírala předstartovní nervozita v kombinaci s nejistotou, zda jsem si zabalila všechno správně. Naštěstí jsme dostali hodinku před startem mapy, a tak jsem mohla přesunout pozornost na zakreslování trasy. S úderem desáté se všechny týmy rozběhli na úvodních 11 km. Už v prvních kopečkách za městem jsme zjistili, že krásné žlutě kvetoucí keře rozhodně nebudou vhodné pro romantickou procházku, když nám svými trny rozedíraly nohy. Trny ne-trny, je to zkratka, jediný kdo z toho má radost jsou fotografové. Přibíháme k řece, překvapivě rychle se pakujeme do kajaků a na vodě jsme mezi prvními. Úzká lehce peřejnatá říčka se poměrně rychle změní v „línou“ přehradu, na jejímž konci nakládáme lodě na kolečka a sjíždíme hráz po silnici. Kluci se ukazují jako rallye jezdci a tak mám co dělat, abych z kopce vůbec stačila běžet. Zpátky na vodu, přetáhnout pár jezů a znovu na kolečka, než řeka zmizí v elektrárně. Off-road přejezdem se dostaneme na obrovský zatopený důl, kontrola je samozřejmě na druhé straně, tak se projedeme tam a zpět a míříme po řece k další přehradě. Ani nevíme jak, a naše loď se ocitá na prvním místě. „Docela hezký pocit“, říkáme si a nechceme se vedení vzdát, tak trošku ujíždíme druhé posádce s mapou, což má za následek 40 minutový „průzkum“ slepého ramene ve společnosti týmů Halti a Sweco, kteří nám bezmezně věřili. Do depa už rozhodně první nejedeme. O to rychleji se vydáváme na 33 km trek, trasa střídá vrcholky s údolími, takže se za chvíli pěkně vaříme. Předbíháme 3 týmy, aby nás dva z nich mohli za chvilku přeběhnout zpátky. Než se dostaneme na planinu plnou sadistických keřů, slunce se s námi rozloučí. Sbíráme jeden check point za druhým a netrvá dlouho a můžeme nesednout na kola. Necelých 60 km si moc nepamatuji, jedeme po strmých silničkách nahoru a dolů, do kopečka vypínám vnímání na „úsporný režim“, což se zlepší až se svítáním. Za rozbřesku se konečně přiblížíme dlouhým sjezdem do depa.

Odkládáme kola a pakujeme se na „mega“ trek. 64 Km s Kanyoningem a slaněním, takže balíme všechno včetně neoprénu a vesty, cpeme do sebe teplou polévku a pádíme dál. Cestou dokreslujeme mapu, kterou jsme právě dostali a míříme na nejvyšší a nejzarostlejší kopec široko daleko. Strmé břidlicové koryto vystřídá prudký svah plný žlutých keřů. Skrz to nepůjde, hledáme cestu zprava zleva a nakonec se dostáváme z bludiště ven. Kontrola je u větrníku na vršku, stoupáme průsekem, který by klidně mohl být černou sjezdovkou, kdyby tady sněžilo. Cvakáme a obkružujeme kopec po cestě dolů. Pod kopcem potkáme Halti, jak vyskakují z křoví, tahle zkratka musela pěkně bolet. Příliš na ně nečekáme a pádíme na slanění. Využíváme chvíli, než přijdeme na řadu, k odpočinku na sluníčku, pak slaňujeme vodopád a pokračujeme 2 km kanyoningem- nebo spíš river-walkingem. Žádný adrenalinový zážitek se nekoná, prostě se prodíráme po břehu řeky a občas přeplaveme na druhou stranu. Koryto řeky několik hodin neopustíme, jen se časem objeví cestička a tak svlékáme gumové oblečky a pádíme dál. Když už na nás skoro všechno uschlo, nachystali nám pořadatelé zábavnou vložku v podobě přeplavání řeky. Blíží se bouřka, obloha se zatahuje. Ledově vychlazení popobíháme s pěkně ztěžklými batohy k pobřeží. Dřív než vidíme moře, nás dohání bouřka. Nejsme zrovna „z cukru“, ale takový slejvák nás zažene na 20 min do baru. Když trochu přestane, venku všechno „plave“, suchou nohou by se dalo pokračovat leda v gumákách a tak volíme taktiku: „Sucho, mokro- neřeším“ a brodíme se k útesům. Kdyby nám výhled nezakrývala kapuce goráčovky a vytrvale necedilo, mohli jsme si užít pěkný západ slunce nad mořem, ale cedí, tak alespoň nezpomalujeme a po plážích míříme k dalšímu přeplavání. Převlékání nás tady nebrzdí, všechno je stejně durch mokré, tak jsme hned na písečné kose na druhém břehu. Míjíme fotbalové hřiště na dunách a po změti cestiček na lávkách se dostáváme téměř až do depa. Venku cedí, jdeme spát, na hodinku…

Ve 3 ráno sedáme na kola, 27 km, to by mělo být hned odjeté. Vyjíždíme bez deště, asi na deset minut, pak opět oblékáme Gore-tex. Z krátkého kola, se stane vrcholová prémie a tak do dalšího depa přijíždíme až za svítání. Opět odložit kola a vzhůru na trek, má sice jen 15 km, ale první tým si ho užíval přes 4 hodiny. Kopce nejsou vysoké, ale jde se od moře, takže stoupáme a né málo. Na první kontrole, zašlapané v našich oblíbených žlutých keřích, se na chvilku rozfoukne mlha. Tak zjišťujeme, že jsme na dost hezkých útesech. Slunce se ještě chvíli nechá přemlouvat a pak nám na chvíli dovolí odložit bundy. Křižujeme vrcholky z kontroly na kontrolu, radši na jistotu než skrz trní. Pak dlouhý seběh do depa, vyzvednout kola a pokračovat na nejdelší 70km bikovou etapu. Rychlost našeho postupu se snižuje s odjetými kilometry. Z pobřeží projíždíme skrz lesy a zpátky na pobřeží, kontrola na panelákovém majáku, průjezd skrz spáleniště a po pláži do dalšího depa. Orienťák na poloostrově nás zabavuje na hodinku, nikoho nepotkáváme ani po návratu do depa. Začíná znovu pršet, takže se radostně opět oblékáme do goráčovek. Opouštíme silnice a po trailech a polních cestách, křižujeme místní kopečky. Cesty nejsou velké, ale Obuch čte mapu přesně, takže se nám povede posunout se o značný kus, než se úplně setmí. S tmou zesiluje také déšť a vítr, přitahujeme si bundy k tělu a tlačíme kola po křížové cestě vzhůru. Hlavně abychom už byli na kontrole. Tom pomáhá Danovi a tak zůstanou kousíček vzadu, my se s Obuchem hrneme ke kostelu s kontrolou. Na minutku se schováme pod přístřešek a čekáme na kluky, ti nikde. Zahajujeme pátrací akci, voláme, vracíme se, čekáme, pískáme. Nic. Obuch vyráží na druhé kolo hledání, já mám za úkol čekat. Sama, tma, mokro, zima, co budu dělat? Najednou se objeví Tom, přešli odbočku a čekají o 100 m dále V dešti nebylo slyšet nic. S úlevou můžeme vrazit dál. Na Danovi se projevuje vyčerpání a zima, ještě se zdržíme hledáním poslední kontroly a rychle do depa. Dobrodružství bylo trochu dost. A tak rozbalujeme spacáčky v místním „nákupáku“ a užíváme si odpočinek a chvilku v suchu v depu.

V plánu je hodina spánku, ale hodinky už jsou asi taky unavené, takže nezvoní. Po dvou hodinách se „omylem“ probudím, což nechápu, ale je to štěstí. Super rychle se balíme na 30km „procházku“, čmárám do mapy narychlo trasu a pádíme. Nejprve přes nekonečně dlouhé město a pak okolo nekonečně dlouhého potoka neustále vzhůru. Počasí nepřekvapuje, stále prší. Aspoň je díky tomu vodopád u kontroly doopravdy krásný. Pak vzhůru k náhonu a podél něho několik kilometrů, škoda, že voda neteče na druhou stranu, konečně by mohl být kanyoning. Cesta se táhne a rozmočené nohy v botách pěkně trpí. Rozmočené puchýře ke komfortu nepřispívají. Konečně klesáme k řece a těšíme se, že nohám trochu odpočneme na kajaku. Načasování nám příliš nepřeje, příliv je v plném proudu a fouká pěkný protivítr, takže vyjet po řece na moře, není vůbec jednoduché. Na otevřeném moři se vítr ještě stupňuje, samozřejmě proti nám. Kymácíme se na vlnách a slaná vod nás bez přestání sprchuje, posunujeme se rychlostí šneka, špetku jistoty nám dodává doprovodný záchranný člun. Asi po hodině boje se dostáváme ke kontrole a konečně můžeme vyrazit po větru. Dokonce vysvitne sluníčko. Teď to letí, i když si s námi občas vlny dělají, co chtějí. V depu skáčeme do teplé sprchy, mokří už jsme, tak je to jedno. Vyrážíme, na poslední trek. Dostávám mapu do ruky a s ní i osud celého týmu, no nevím, jestli je to dobrý nápad. Naštěstí jde vše hladce a se soumrakem jsme zpátky v městě Ferrol. A je to tady, poslední etapa, nasedáme na kola a šlapeme, pro změnu, na kopec k větrníkům. Opět začíná pršet. Neustále kontrolujeme správnost trasy, takže rychlost postupu je mizivá. To „nejlepší“ nás čeká na konec. Vyznat se v cestičkách okolo zatopeného dolu kousek od cíle je oříšek, především když v mapě jich je tak sotva polovina. Jedeme trochu na náhodu, ale máme štěstí. Po nekonečném trailu se objevíme u cílového města, dokonce najdeme i díru v plotě. Známými uličkami města projíždíme už za svítání. Konečně v cíli, pořádně promočení, ale šťastní. Čtvrté místo je už jen bonus k téhle nekonečné „koupeli“.